Posledních pár týdnů jsem si občas zapsala jednu bleskovou situaci, která mě fascinovala a šokovala naráz. Nejedná se ani tak o okamžiky, týkající se mé orientace, ale spíše o strasti, které vychází z mé povahy. Jsem spíše introvert, a tak nemám moc ráda neznámé situace, ve kterých musím rychle reagovat – můj mozek na to zkrátka není naprogramován. Vlastně, alespoň, že jsem lesba, když už nic jiného, to mi vždy zvedne náladu!
Jednou se mě po příchodu do práce kolegyně zeptala, jestli venku prší (když zkontrolovala jak vypadám).
Musela jsem platit 63 Kč v korunách a dvoukorunách a pan prodavač vietnamec si zavolal svého pětiletého synka, aby to šel spočítat.
Nezkontrolovala jsem v pondělí po víkendu, zda je mléko u kávovaru ok, a zjistila jsem jeho prošlost až v kanceláři. Bylo mi blbé jít tam znova, a tak jsem vypila celkem kyslé Latte Macchiato.
Celý den jsem měla nadoraz rozepnutý poklopec (nedala jsem včas vyprat a byla jsem nucena vzít si rifle, které mi jsou už nějaký ten měsíc těsnější). Buď se mi všichni v duchu smáli, anebo mi nikdo nekouká mezi nohy, ach jo.
Vzbouzí mě vlastní zachrápání. Skoro vždycky.
Když jsem šla na rande a nevšimla jsem si, že jsem si nevytrhla dlouhý chlup, který mi čas od času vyraší z pihy na obličeji. A přítelkyně mě na to upozornila.
Když jsem se dozvěděla, že má kolegyně Blanka z mé ledabyle prohozené věty při přestávce na kávu „Můj typ je asi něco jako kolegyně Andělína…“ se stalo to, že šla za ní, zamkla se s ní v kanceláři a varovala ji, ať si na mě dává pozor, že ji chci sbalit (byla jsem rudá až na zadku, když mi to Andělína řekla, utahuje si ze mě dodnes).
Asi po roce jsem se dost opila a po protancované noci se svojí nejlepší kamarádkou jsem šla v šest ráno přes celé (rodné) město domů a začala jsem potřebovat šíleně čůrat. Tak jsem si zalezla do křoví. Když jsem vystřízlivěla, uvědomila jsem si, že to nebylo křoví, ale prostě jsem si klekla vedle chodníku. A vzpomněla jsem si, že tam někdo venčil psa a kolem projela asi tři auta.
Občas usínám při autoerotice. Jakože to prostě nestihnu dodělat a usnu…
Když bylo v kanceláři kompletní ticho a mně ve sluchátkách začala hrát písnička od Šmoulů. Všichni to slyšeli a já nevěděla, že se mi smějí, dokud celá písnička neskončila. Jo a zrovna to byla chvíle, kdy vedle u stolu náš šéf nastavoval nový počítač.