Stiskněte "Enter" pro přeskočení obsahu

Jak jsem zjistila, že jsem hetero

Panda Červená 3

Upřímně nevím, jak mám tohle napsat… jak začít? Bojím se, že mám „problém“, co nezvládám řešit. Je mi hrozně už jen z toho, že o tom píšu na blog a označuji to jako problém, protože vím, že jsou na tom lidé mnohem hůře a já podle „všech ostatních“ věci hrotím. Začínám mít panický strach, že zůstanu sama.

Já jsem prakticky už asi od 13 let věděla, že se mi líbí muži, prožila pár letmých vztahů, ale přesto jsem si našla téměř v -cet letech přítelkyni. Když si to tak vracím zpětně, asi jsem si vsugerovala, že je to parádní a skvělé, protože všichni kolem mě byli zadaní, rodiče do mě pořád hučeli, a já tak nějak… chtěla zapadat, ač za cenu toho, že budu lesbička. Je to vztah, co jsem nezahrnula do svého vyprávění, jelikož se to období snažím vyselektovat (fuj, děsný slovo). Každopádně jsme spolu vydržely několik let, ale pod podmínkou, že budu moci flirtovat s muži, a pokud na to dojde, tak i randit či něco víc. Vše bylo v pohodě, bydlely jsme spolu, vyhovovalo nám to, zkrátka celkem normální pár, až na to, že jsme si moc nepovídaly (byly jsme schopné vedle sebe být celý den a prohodit několik slov, zatímco si každá dělala své na počítači), večer jsme koukly na film, občas nějaké to… techtle mechtle, a šly jsme spát. Pak jsem si ale asi po roce, kdy ze mě opadla počáteční zamilovanost uvědomila, že jsem v tom vztahu hrozně méněcenná – neměla jsem práci, nebyla jsem „tak inteligentní“ jako ona (pracuje jako senior programátorka, fakt je IT guru, úplně jsem slintala – to víte, mě tyhle věci vážně berou!), nezajímala jsem se o politické debaty a ona zkrátka uměla všechno dělat líp – věděla, jak správně mýt nádobí, jaké filmy bych měla sledovat, o co se mám zajímat… a já na všechno vždy přikývla, protože když ne, tak jsme se pohádaly. Pak se to začalo zhoršovat a naše konflikty končily tím, že jsem přišla, omluvila se a uznala, že je všechno moje vina. Dokonce i ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že mě podvedla. Zatímco okolí mi říkalo, že to není normální, že mi hrozně ničí sebevědomí, a podobně, já to vůbec neviděla a kroutila nad takovými řečmi hlavou.

Asi dva měsíce před naším několikaletém výročí jsem se seznámila s o čtyři roky mladším chlapcem, který byl z druhé strany republiky. A tak se stalo, že jsem se do něj neskutečně zamilovala. On do mě taky, tedy, tvrdil to. Trvalo to pár měsíců, než jsme se poprvé viděli na párty jedné naší společné kamarádky. Mezitím mě konfrontovala přítelkyně s tím, že si všimla, že se se mnou něco děje a řekla mi, že „ví všechno,“ že si přečetla zprávy na Facebooku a na Skypu, co jsem si psala s oním chlapcem, s mojí nejlepší kamarádkou, a dokonce i několik dalších konverzací, které s tím neměly nic společného. Hrozně se mě to dotklo, protože jsem ani nevěděla, že mám něco skrývat (celou dobu jsem jí o něm vyprávěla, jak jsme se seznámili, kdo to je, že si spolu Skypujeme…). Nakonec to vyústilo v to, že jsem jí řekla, že se nikdy nepřenesu přes to, že mi takhle narušila soukromí a že bych litovala do konce života, kdybych neprozkoumala „to něco“, co mám s tím klučinou. Bylo to poprvé, co jsem se za sebe ve vztahu postavila.

S tím chlapcem jsme se tedy viděli, šli na rande, které nakonec skončilo tak, že jsme spolu takzvaně vlezli do postele, což je taky něco, co bych normálně vůbec neudělala. Já už začala být přesvědčená, že svou přítelkyni opustím, především tedy kvůli němu, díky němu jsem prozřela a pochopila, jak moc „nezdravý“ mám vztah. O pár dní později, když už jsem byla připravená na rozchod, tak za mnou přítelkyně přišla s neskutečným „prosíkem“ a zoufalstvím v očích, ať se nerozcházíme, že to zvládneme a… hrozně mě to ovlivnilo v uvažování, protože ona nikdy nic podobného neudělala. A tak jsem týden trávila tím, že jsem se postupně začala přesvědčovat, že nám to přece třeba jen vyjde, že tohle byla zkouška. Ve chvíli, kdy jsem byla už ochotná vzdát se nové lásky, tak mi přítelkyně přesně 4 hodiny poté oznámila, že se den předtím zamilovala do jedné holky, kterou poznala v baru, že ještě do včera večer mě hrozně milovala, chtěla se mnou mít budoucnost, ale teď už ne. Následoval ještě kolotoč událostí, ale tím už nebudu tenhle zápis prodlužovat.

Bojím se nebo respektive vím, že ona mi tak neskutečně pošlapala důvěru v lidi, že už si opravdu nejsem jistá, jestli někomu věřit vůbec budu moct. Tuhle frázi říká po rozchodu každý druhý, ale já… když si projdu mé vztahy, všechna svá „zamilování“, kdy jsem to byla vždy já, kdo „uháněl“ a ty slečny se nechávaly, místo aby mi řekly „ne, nemám zájem“, až dokud si nenašly někoho jiného, mým ex přítelem, tak už vím, že nikdy nikomu nebudu naplno věřit, že mě má rád. Když něco takového řeknu, setkám se s reakcí, že moc přeháním, že to si říká každý, a že to přejde. Avšak já po těch přibližně 8 letech vím, že mě to nepřejde, protože tohle byla ta poslední kapka, co jsem unesla 🙁 . Zkrátka se hrozně bojím, že budu sama, protože každý chce důvěru, ale já ji nemůžu dát…

P.S. Zajímalo by mě, kolik z vás tuhle mojí zpověď dočetlo až sem a uvěřilo. Myslely jste si, že vynechám apríl? No to ne, já ho u nás slavím až 2.dubna, takhle jsem alespoň překvapila! Muhaha, ano ano, není to jen Kuře, kdo je morbidně zlá.

Pozn. Ve skutečnosti je tento výstřik do tmy víceméně (spíš více než méně) pravdivý, až na to, že jsem zaměnila pohlaví. Jednalo se o prozření toho, že jsem LESBIČKA.

  1. Anonym Anonym

    Dobrý den. Bojím se že jsem lesba.
    Je mi 14 let a vždycky mě vzrušovali kluci.
    Občas když mám své dny tak (a nelíbí se mi žádný kluk) váhám…
    Nechci být lesba, ale bojím se že bych mohla být.
    Brečela jsem kvůli tomu 30 minut. Když myslím na to že jsem lesba tak mám takový divný pocit – jako bych se bránila – když jdu kolem nějakého člověka ženského pohlaví.
    Když na to nemyslím tak nemám žádný pocit a je mi fajn… Vždy když mám takový pocit tak se podívám na nějakého kluka a uklidním se. Nevím co mám dělat. Bojím se, ale nechci být lesba. Vím že ještě před 14 dny jsem si nadávala za to že nejsem tak hezká a nelíbím sd žádnému klukovi, ale teď když už se mi ten kluk přestal líbit tak nevím nad čím přemýšlet a váhám jestli nejsem lesba…

    Otázka : Myslíte že jsem lesba?

    • Ahoj :-).

      Přiznám se, že na tuhle otázku neumím moc odpovědět :-(. To, že se ti nelíbí žádný kluk vůbec neznamená, že bys byla na holky (mně se třeba první kluk líbil až někdy v šestnácti, přičemž dotyčného, o kterém mluvím v tomto článku jsem potkala až ve čtvrťáku na střední). Do té doby mně také žádný kluk neuchvátil. Nicméně, s holkama to bylo jiné, to se mi každou chvilku nějaká líbila :-D. Moje rada zní, snaž se tím tolik nezaobírat – jak sama píšeš, když nad tím nepřemýšlíš, je to fajn. Ale určitě nejsi lesba jen kvůli tomu, že se ti přestal líbit nějaký kluk a žádného jiného nemáš na obzoru. Jestli správně chápu, tak tě holky nijak nepřitahují a strachuješ se kvůli tomu, že tě nezajímají kluci. To opravdu neznamená, že by sis měla dělat starosti, jestli náhodou nejsi lesba :-).

      Hele, ale být lesbou není zas tak úplně hrozné! Když jsme zakládaly tenhle blog, napsala jsem jeden článek, který jsem připravovala opravdu dlouho. Jedná se o shrnutí stereotypů a předsudků o životě leseb. Ono opravdu dost věcí, co se o nás říká, není pravda. Ten článek najdeš případně tady :-).

      • Anonym Anonym

        No jo…
        Jenže já se v sobě vůbec nevyznám. Vždycky jsem chtěla mít kluka a proto jsem v páté třídě začala říkat klukům že mám ráda auta. Samozřejmě taťka měl radost, ale já moc ne.
        Myslím si že si o mě mamka možná myslí že jsem lesba – kvůli tomuhle.
        Nidky jsem ji neřekla že jsem auta nikdy neměla až takhle moc ráda. Samozřejmě klukům se se mnou moc chodit nechtělo a ani se jim nedivím. Oblékla jsem se jako holka, ale bavila se o autech…
        (ani nevím proč jsem to sem psala, ale asi toho na mne je trochu moc. Pořád nad tím přemýšlím, nevím jestli jsem nebo nejsem na holky.)
        Když myslím na to že bych někdy mohla být lesba tak najednou nechci být ve společnosti holek, ale jen doma a brečet. Rozhodně proti lesbám nic nemám ani proti gayům ( sama se s jedním bavím – spolužák – a hrozně dobře spolu vycházíme), ale jen se děsím toho že bych si někdy mohla uvědomit :„Vždyť jsem lesba! “

        – moc se omlouvám pokud to někdo bude brát jako narážku na lesby, ale opravdu to žádná narážka není –

        Začala jsem si vyhledávat jak se pozná lesba…
        K Vánocům jsem dostala Samsung hodinky (active 2) a byla jsem z nich hrozně nadšená, ale pak jsem si přečetla že lesby většinou nosí velké hodinky a BUM! můj mozek hned začal : „Co když jsem lesba? „, „Co když si to jen popírám, ale jsem na holky?“
        Já prostě nevím.
        Vždycky se mi líbil každý druhý kluk který kolem mně prošel, ale teď už to tak nemám. Žádný kluk mě nikdy nechtěl, ale bojím se že když už by se nějaký našel a dáme si pusu tak nebudu cítit lásku k mužům. Už nevím jak dál… Chci na to přestat myslet, ale nejde si jen tak říct : „Přestaň na to myslet. “ a BUUM – přestanu na to myslet.

        Jednou když se mi líbil jeden kluk tak jsem pořád chtěla jezdit autobusem, protože mě hřálo u srdce mu být poblíž.
        Už od konce Vánoc se mi žádný kluk nelíbí a váhám. Nevím co dělat…

        Doufám že mě chápete a neobtěžuji Vás.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.