Jak jsem zjistila, že jsem hetero

Upřímně nevím, jak mám tohle napsat… jak začít? Bojím se, že mám „problém“, co nezvládám řešit. Je mi hrozně už jen z toho, že o tom píšu na blog a označuji to jako problém, protože vím, že jsou na tom lidé mnohem hůře a já podle „všech ostatních“ věci hrotím. Začínám mít panický strach, že zůstanu sama.

Já jsem prakticky už asi od 13 let věděla, že se mi líbí muži, prožila pár letmých vztahů, ale přesto jsem si našla téměř v -cet letech přítelkyni. Když si to tak vracím zpětně, asi jsem si vsugerovala, že je to parádní a skvělé, protože všichni kolem mě byli zadaní, rodiče do mě pořád hučeli, a já tak nějak… chtěla zapadat, ač za cenu toho, že budu lesbička. Je to vztah, co jsem nezahrnula do svého vyprávění, jelikož se to období snažím vyselektovat (fuj, děsný slovo). Každopádně jsme spolu vydržely několik let, ale pod podmínkou, že budu moci flirtovat s muži, a pokud na to dojde, tak i randit či něco víc. Vše bylo v pohodě, bydlely jsme spolu, vyhovovalo nám to, zkrátka celkem normální pár, až na to, že jsme si moc nepovídaly (byly jsme schopné vedle sebe být celý den a prohodit několik slov, zatímco si každá dělala své na počítači), večer jsme koukly na film, občas nějaké to… techtle mechtle, a šly jsme spát. Pak jsem si ale asi po roce, kdy ze mě opadla počáteční zamilovanost uvědomila, že jsem v tom vztahu hrozně méněcenná – neměla jsem práci, nebyla jsem „tak inteligentní“ jako ona (pracuje jako senior programátorka, fakt je IT guru, úplně jsem slintala – to víte, mě tyhle věci vážně berou!), nezajímala jsem se o politické debaty a ona zkrátka uměla všechno dělat líp – věděla, jak správně mýt nádobí, jaké filmy bych měla sledovat, o co se mám zajímat… a já na všechno vždy přikývla, protože když ne, tak jsme se pohádaly. Pak se to začalo zhoršovat a naše konflikty končily tím, že jsem přišla, omluvila se a uznala, že je všechno moje vina. Dokonce i ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že mě podvedla. Zatímco okolí mi říkalo, že to není normální, že mi hrozně ničí sebevědomí, a podobně, já to vůbec neviděla a kroutila nad takovými řečmi hlavou.

Asi dva měsíce před naším několikaletém výročí jsem se seznámila s o čtyři roky mladším chlapcem, který byl z druhé strany republiky. A tak se stalo, že jsem se do něj neskutečně zamilovala. On do mě taky, tedy, tvrdil to. Trvalo to pár měsíců, než jsme se poprvé viděli na párty jedné naší společné kamarádky. Mezitím mě konfrontovala přítelkyně s tím, že si všimla, že se se mnou něco děje a řekla mi, že „ví všechno,“ že si přečetla zprávy na Facebooku a na Skypu, co jsem si psala s oním chlapcem, s mojí nejlepší kamarádkou, a dokonce i několik dalších konverzací, které s tím neměly nic společného. Hrozně se mě to dotklo, protože jsem ani nevěděla, že mám něco skrývat (celou dobu jsem jí o něm vyprávěla, jak jsme se seznámili, kdo to je, že si spolu Skypujeme…). Nakonec to vyústilo v to, že jsem jí řekla, že se nikdy nepřenesu přes to, že mi takhle narušila soukromí a že bych litovala do konce života, kdybych neprozkoumala „to něco“, co mám s tím klučinou. Bylo to poprvé, co jsem se za sebe ve vztahu postavila.

S tím chlapcem jsme se tedy viděli, šli na rande, které nakonec skončilo tak, že jsme spolu takzvaně vlezli do postele, což je taky něco, co bych normálně vůbec neudělala. Já už začala být přesvědčená, že svou přítelkyni opustím, především tedy kvůli němu, díky němu jsem prozřela a pochopila, jak moc „nezdravý“ mám vztah. O pár dní později, když už jsem byla připravená na rozchod, tak za mnou přítelkyně přišla s neskutečným „prosíkem“ a zoufalstvím v očích, ať se nerozcházíme, že to zvládneme a… hrozně mě to ovlivnilo v uvažování, protože ona nikdy nic podobného neudělala. A tak jsem týden trávila tím, že jsem se postupně začala přesvědčovat, že nám to přece třeba jen vyjde, že tohle byla zkouška. Ve chvíli, kdy jsem byla už ochotná vzdát se nové lásky, tak mi přítelkyně přesně 4 hodiny poté oznámila, že se den předtím zamilovala do jedné holky, kterou poznala v baru, že ještě do včera večer mě hrozně milovala, chtěla se mnou mít budoucnost, ale teď už ne. Následoval ještě kolotoč událostí, ale tím už nebudu tenhle zápis prodlužovat.

Bojím se nebo respektive vím, že ona mi tak neskutečně pošlapala důvěru v lidi, že už si opravdu nejsem jistá, jestli někomu věřit vůbec budu moct. Tuhle frázi říká po rozchodu každý druhý, ale já… když si projdu mé vztahy, všechna svá „zamilování“, kdy jsem to byla vždy já, kdo „uháněl“ a ty slečny se nechávaly, místo aby mi řekly „ne, nemám zájem“, až dokud si nenašly někoho jiného, mým ex přítelem, tak už vím, že nikdy nikomu nebudu naplno věřit, že mě má rád. Když něco takového řeknu, setkám se s reakcí, že moc přeháním, že to si říká každý, a že to přejde. Avšak já po těch přibližně 8 letech vím, že mě to nepřejde, protože tohle byla ta poslední kapka, co jsem unesla 🙁 . Zkrátka se hrozně bojím, že budu sama, protože každý chce důvěru, ale já ji nemůžu dát…

P.S. Zajímalo by mě, kolik z vás tuhle mojí zpověď dočetlo až sem a uvěřilo. Myslely jste si, že vynechám apríl? No to ne, já ho u nás slavím až 2.dubna, takhle jsem alespoň překvapila! Muhaha, ano ano, není to jen Kuře, kdo je morbidně zlá.

Pozn. Ve skutečnosti je tento výstřik do tmy víceméně (spíš více než méně) pravdivý, až na to, že jsem zaměnila pohlaví. Jednalo se o prozření toho, že jsem LESBIČKA.