Žádat o ruku svojí ex nemá smysl. Je to tak nesmyslné a směšné, že mě z toho bolí mozek ?. Samozřejmě to nehodlám udělat, ale musím se vám s něčím svěřit. Dlouho jsem váhala, zdali tenhle článek publikovat, doposud jsem toto nikomu neřekla, a tím se stáváte prvními, kteří se dozvídají o mém lesbickém dramatu.
Vítejte u tragikomického díla na téma plánování žádosti o ruku, které se nestihlo uskutečnit a já si mohla domů maximálně tak konečně objednat instalatéra, nechat zprovoznit pračku a baterii v kuchyni. Před pár týdny mi bylo řečeno od cizí osoby, že jsem se ještě nedostala přes rozchod s Alpakou, ale opak je pravdou – právě, že jsem se přes něj dostala, a to docela snadno. Jak to vím? Protože ji miluju. A to změnilo všechno. A abyste věděly, celou dobu, co jsem tenhle výlev psala, brečela jsem jak praštěná, přestože PLÁČ JE PRO SLABOCHY! ?
Viděla jsem to růžově, moje ženo…
A tak se během patnácti minut rozplynul můj vysněný, romantický, plánovaný obláček o zásnubách
Byly jsme spolu přibližně rok a půl. Pro mě to byl velmi silný a emotivní vztah, protože se mi hodně změnil život. Ztratila jsem nejlepší kamarádku, přestěhovala jsem se na druhý konec republiky, našla si první vlastní byt. Náš rozchod byl docela brutální ve smyslu, že mi prakticky ze dne na den odpoledne oznámila, že ke mně už vůbec nic necítí (kdyby nebyla v mém bytě, vypadalo to, že by mě doslova nejraději beze slova vytlačila ze vstupních dveří). Další den brzy ráno si přijela pro všechny své věci a tím naše komunikace ohledně partnerství navždy skončila. Nepíšu to z důvodu, abych tu Alpaku veřejně hanila, ale je to důležitá část pro pochopení celého konceptu.
Poprvé jsem byla statečná
V první řadě jsem si musela položit otázku, proč jsme se vůbec rozešly. Ačkoliv jsem si na ni jakžtakž odpověděla, nic se nezměnilo na tom, že jsem si Alpaku chtěla vzít. Myslím si, že to byl stěžejní krok, přiznat si něco takového. Abych vůbec mohla pochopit, co se stalo, musela jsem zjistit, proč mě ten rozchod ani tak nebolel. A po nějaké době mi to došlo – i přes všechno, co mi během asi patnácti „osudných“ minut řekla, stále ji miluji, ačkoliv se k ní už nemůžu přiblížit (soudní zákaz styku ještě nemám ?).
Protože jsem se musela vypořádat s tou ránou sama, pohroužila jsem se do společných vzpomínek, těch dobrých i těch zlých – a musím přiznat, že těch zlých posledních pár měsíců bylo víc. A tak jsem s Alpakou trávila čas ve své hlavě a čekala jsem, jestli vydedukuju, zda by mi odpověděla „ne, nechci si tě vzít“. Připustila jsem si, že pokud uslyším v myšlenkách její odmítnutí, může mě to znovu zabolet, ale stálo to za to. Jednala jsem s myšlenkou, že čekání stojí za to, ale asi nakonec bylo pozdě. Otázkou je, zdali by se něco změnilo, kdybych nečekala. Kdo ví?
Měly jsme krizi. Bylo správné rozhodnutí chtít ji požádat o ruku?
Jeden večer jsem uvažovala nad tím, co bychom měly udělat pro to, abychom spolu mohly trávit zbytek života. Přemýšlela jsem o nejtajnějších a nejniternějších důvodech, které stojí za našimi problémy, proč jsme se navzájem přestávaly respektovat a plně podporovat v našich cílech a snech. V tu chvíli jsem udělala chybu. Nepověděla jsem jí o svých skutečných citech, ale logicky jí vysvětlila, co na sobě změním, jak se má změnit ona, co společně musíme napravit, a pak – pak to bude fajn (v duchu jsem si dodala „pak tě budu moct požádat o ruku“). Avšak ona si možná říkala, jak jsem otravná, a na mých slibech nezáleží, beztak se nic magicky nezmění a už ke mně stejně nic necítí. Zpětně si uvědomuji, že já s Alpakou o svých citech nemluvila nikdy. Nikdy jsem jí neřekla pravdu ?.
Můj prázdný, tichý byt, se kterým jsem měla mnoho plánů, mě nutil stále přemýšlet
„Všechno je to moje chyba! Čekala jsem příliš dlouho, než jsem ji požádala, aby si mě vzala? Unavilo ji čekat na to, až se něco změní, až skončí krize, až… Promarnila jsem svou jedinou šanci? I přes všechny problémy, které jsme spolu měly, mě dělala na konci dne šťastnou. Měla jsem ji požádat o ruku hned, jak mě to napadlo? Klidně na chodbě, když si zouvala boty… Koupím jí ten nejkrásnější prstýnek se symbolem labutě, jaký najdu. Klidně prodám i svůj herní počítač, pokud budu muset… Musím jí ukázat, co pro mě znamená. Až to udělám, doufám, že pochopí, proč jsem se chovala, tak jak jsem se chovala a odpustí mi za různé emoční výlevy a deprese, které jsem tiše prožívala… Musí to fungovat! To je moje jediná šance!“
Je těžké zpracovávat takové myšlenky, ale musela jsem vidět a rozeznat, že jak plynuly měsíce, moje láska k ní byla (a je) pořád stejně hluboká. Nestihla jsem jí dát všechno, co jsem měla v plánu, a tak jsem jí vše vyznala po rozchodu ve své hlavě a v srdci. Nedělám si starosti s depresí a smutnými myšlenkami, místo toho vidím vše jasněji a jsem vděčná za to, co jsme prožily.
Moje černé tajemství, o kterém nevěděl vůbec nikdo
Přiznám se, že jsem si obtížněji zvykala na život jinde, přestože jsem byla nadšená. Nic to nemění na tom, že to byla těžká změna. Byla jsem sama v cizím městě, nic a nikoho jsem neznala a žádala jsem Alpaku, aby mě „nějak“ podporovala. Nechtěla jsem moc chodit ven, chtěla jsem jen zůstat doma, být s ní, nějakou dobu být jen s ní. Čas od času jsme spolu plánovaly budoucí život. A aby tak mohlo být, po pár měsících jsem začala rozpracovávat svůj blog, abych ho dostala do fáze vážného projektu, hledala spolupráce s lidmi z oboru, chodila jsem občas na schůzky, aniž bych o tom řekla jen slovíčko (to víte, překvapení přeci). Začátek byl velmi těžký, protože jsem se musela zároveň soustředit na svou každodenní práci. Byly občas i chvíle, kdy jsem se uprostřed noci potají tiše přesunula do jiné místnosti, abych pracovala. Pracovala jsem dlouhé hodiny téměř každý den, častokrát přesčas, zatímco jsem se urputně snažila stíhat školu. Téměř pokaždé, když Alpaka odjela na delší dobu pryč, tajně jsem měla brigády – noční inventury. Málo jsem spala, jedla, bylo pro mě náročné vystačit s energií na to, abych neztratila práci, zvládla školu, věnovala se rozjetí blogu, starala se o udržování bytu, snažila se zhubnout, prioritizovala náš vztah… třásla jsem se strachem z momentů, kdy jsme měly sex, protože jsem to emočně ani fyzicky nezvládala… Často jsem slýchávala, že práce a moje peníze jsou můj problém, a tak už jsem se ani nesvěřovala a přestala jsem komunikovat úplně. Dala jsem vždy cokoliv za jeden jediný volný den, který jsem mohla trávit doma, v klidu u seriálového maratonu, namísto celodenního výletu v přírodě, ačkoliv jsem to hrozně chtěla. Zkrátka jsem byla vyčerpaná. A tak zůstala spousta věcí nevyřčených – mé tajemství ohledně budování současnosti pro budoucnost a plány na žádost o ruku.
Tak jsem vzpomínala na naše budoucí děti…
Vzpomínala jsem, jak jsme začaly dělat plány do budoucna. Ve skutečnosti to byla ona, která mluvila o svatbě (ačkoliv se vehementně bránila, že to není pravda a bylo to jen v návalu štěstí), ona byla ta, která za různých okolností říkala „Chci, abys byla moje žena“ nahlas a jasně. Celý náš vztah to byla ona, která první říkala „manželství“ a „děti“, až jsem byla šokovaná. Šokovaná natolik, že jsem si přesně pamatovala dny i časy, kdy se tahle témata probírala. A to byl ten důvod, proč jsem začala více pracovat – abychom byly zajištěné do budoucna, a tak dále. Asi tři týdny před rozchodem zase došlo na téma plánování rodiny, a kde chceme žít. A o ty tři týdny později mělo nastat období plné změn, neuměla jsem zašívat ponožky, zatloukat poličky a utírat špinavé skvrny na stole. A mně nezbylo nic jiného, než spoustu večerů usínat se zdviženým obočím a otázkami v očích.
Nejromantičtější moment mého života, který nikdy nenastal
Měla jsem velké problémy, které jsem tak moc skrývala. Nedostatek času, šetření, kde se dá, potýkala se s nadměrným stresem, ale přesto, přesto jsem to nevzdala. Chtěla jsem udržet svoje nápady v tajnosti co nejdéle, průběžně jsem si připravovala svatební slib, koukala po šatech a prstýncích, učila se tancovat waltz na „naši“ písničku. Ale teď už vím, že to byl špatný způsob jednání. Osud zasáhl. A co se mělo stát, se stalo. A tak jsem zrušila objednávku na zásnubní prstýnek bez sebemenší hořkosti a smutnění. Život jde dál.
Jednou mi Alpaka řekla, že jsem se jí zapsala do srdce i tím, že když něco chci, tak nevěřím pouze tomu, že se to splní, ale já zkrátka vím, že se tak stane. No, měla pravdu. Uvnitř, někde hluboko ve svém srdci jsem věděla, že nemůžu vše stále tajit, ale až do téhle chvíle jsem si to nedokázala připustit.
Tak, ženy a slečny. Vždy jsem se ohlížela na druhé a nemluvila o sobě. Nastala chvíle, kdy jsem to změnila. A pokud prožíváte, anebo jste prožily něco podobného – hlavu vzhůru. Jak jsem psala – nic se neděje bezdůvodně. A pořád lepší, než kdybyste před partnerkou poklekly, vyznaly ji nehynoucí lásku, zeptaly se, zdali chce s vámi strávit zbytek života, a ona řekla: „Cože, si děláš prdel ne? S TEBOU?! Ani náhodou, čau!“ ?.
*Vzkaz z minulosti pro Fosílii a její Kuře: Holky, je mi líto, že jsem potřebovala pár let na to, abych pochopila, co to furt melete o té lásce, stálým podnebí a přirovnávání vztahových trablů k žrádlu… ale teď už rozumím ?.
Náhodou jsem narazila na tenhle blog. Náhodou jsem otevřela tenhle příspěvek. A je to přesně věc, kterou jsem potřebovala číst. Děkuji.