Stiskněte "Enter" pro přeskočení obsahu

Lesba zklamaně brečí ve vaně, 2. část

Panda Červená 0

A tak tu straším s druhou částí zpovědi z oblasti emocí, a to emocí silně nasraných a ublížených z rozchodu. Jak to dopadlo s mým sebevědomím spláchnutým v záchodě? A díky čemu jsem se teda vlastně začala chovat jako ta „normální“ lesba?!!

Kde jsem to skončila? Jo, u toho, že jsem jetá, protože jsem Alpaku fakt hrozně stalkovala…

Inzeráty všude kam se podíváš

…Pak nastala fáze, kdy jsem hrozně cvokatila ohledně panikaření, že musím s někým chodit. Fakt jsem byla šíleně odhodlaná někoho si najít. Jako třeba Igirls, nebo ne tak super Lesba.cz, či facebookovou stránku Lesby sobě. První vsuvka k inzerátu na Lesby sobě – jedna slečna, se kterou jsem si kdysi dopisovala na Igirls mi na Facebooku poslala odkaz přesně na můj inzerát se zprávou „Úplně jsem si při jeho čtení vzpomněla na tebe, že je to přesně někdo k tobě, budete si rozumět“ – jojo, kdyby mi to stačilo, hned bych chodila sama se sebou 😀 .

V mé zpovědi ohledně kachen a kačerů jsem se zmínila o své spolužačce, do které jsem sice nebyla zamilovaná, ale byla jsem z ní HROZNĚ NADŠENÁ, byl to takový můj „CRUSH“. Pár týdnů jsme si vždy do noci povídaly – ve škole jsme se nikdy nebavily, bylo to celé takové zvláštní, hezké, tajuplné. Zkrátka mě na tom něco přitahovalo.

Kulturní tampón: Jednou jsem přišla do počítačové učebny a „omylem“ jsem jí při pozdravu pohladila ruku. Divně se na mě podívala a já jsem se několik hodin poté obávala, že mi bude týden vyčítat, že jsem jí narušila osobní prostor. Kuře si ze mě dělala srandu, že se se mnou rozejde, i když se mnou vlastně nechodí. Nezasmála jsem se tomu! Protože jsem stále měla na krajíčku, když jsem slyšela slova jako vztah, chození nebo rozchod. Nicméně padlo v tomto období i několik hlášek, které mě pobavily (asi ze zoufalství). Prý nebylo snadné být kamarádkou, která pořád naslouchá mým smutným výstřikům, tudíž to občas už vedlo k zoufalým reakcím. Jako například při jízdě tramvají, kdy jsem si zničehonic hlasitě povzdechla a pronesla:

Panda: „Ach jo, já se poslední týdny cítím jako… jako prázdná nádoba.“
Kuře: „Hm, no… víš, že před 400 lety –„
Panda: „ – taky existovaly prázdné nádoby?
Kuře: „To rozhodně, třeba kýble… a tak…“

Bylo načase jít S barvou ven

Na začátku března jsem naznala, že je se mnou něco fakt špatně. Četla jsem opravdu mnoho článků o tom, co se děje po rozchodu, jak se přes něj dostat a podobné nesmysly. Jistě, měla jsem jich už pár za sebou, avšak vždy jsem to byla já, kdo se rozcházel, nikdy jsem nedostala ty kopačky. A navíc, aniž bych vůbec tušila, že je něco ve vztahu špatně (zde se naplno projevilo mé hrozivé poblouznění, jelikož všichni kolem mě mi poté říkali, že ten rozchod byl úplně očividný). Každopádně, nic mi nepomáhalo, doporučená fyzická aktivita, vyhození věcí, co mi ji připomínalo, smazání zpráv, prostě nic, nemohla jsem se toho všeho zbavit. A teď se svěřím s něčím fakt niterním (však proto mám tento blog, že ano). Já jsem pár měsíců nezvládala ehm, ehm… masturbovat. Prostě to nešlo ve smyslu, že jsem se vždycky rozbrečela, ani nevím proč, zkrátka jsem během toho začala vždycky brečet a udělalo se mi zvláštně nevolno. A tak jsem se činnosti, kterou jsem dělala dennodenně 😀 , vyhýbala asi tři měsíce, tudíž jsem se chovala nejen jako smutná troska, ale ještě jako nasupená frustrovaná troska, aniž bych s tím zvládla něco dělat. Bylo to už několik měsíců poté, ale cítila jsem se stejně hrozně jako v den rozchodu.

Proč já

Přemýšlela jsem, co dělat a po pár týdnech jsem se odvážila napsat jedné sympatické mentorce z poradny S barvou ven. Rozebrala se mnou snad úplně každou částečku mého životního postoje počínaje mým prvním zamilováním do ženy, přes můj několikaletý vztah s klukem, konče mou největší obavou, kterou je osamělost a kvůli tomu má potřeba se o někoho starat a rozmazlovat ho. Vše proto, že jsem si sama sebe nevážila a byla jsem přesvědčená, že si nezasloužím, aby mě měl někdo „jen tak rád“ a nedokázala jsem si připustit, že bych někomu někdy důvěřovala v tom, že mě třeba miluje. Možná to zní divně, ale já jsem v tomhle psychickém rozpoložení žila až asi do svých 24 let, což je celkem dlouhá doba na zautomatizování přemýšlení o vlastní osobě. Každopádně mi poskytla jednu radu, která mi doslova změnila život. Šlo o to, že jsem napsala několikastránkový „dopis“ první ženě, do které jsem se něco-jako-zamilovala (o tom zase někdy příště), a po sedmi letech boje, jsem se přes tuto ošemetnou situaci konečně dostala.

Ach ten kámen úrazu

Celé smýšlení o mně vzniklo během střední školy a mém nezdravém upnutí se na onu ženu. Po odeslání toho dopisu se začalo najednou vše drasticky měnit. Zničehonic mi přišla nabídka skvělé práce, po níž následovala senzační nabídka na přestěhování se, navázala jsem další vztah. A tak jsme přestaly být s mentorkou z poradny v kontaktu někdy v půlce června a začalo být všechno až moc divně fajn.
Z tohohle mého „obláčku“ mě celkem probudil srpnový Prague Pride, kde jsem s Kuřetem, její přítelkyní a se svou přítelkyní, slečnou A, potkala Alpaku. Ironicky mi to nedělalo problém v tom, že bych byla smutná, že jsme se rozešly, ale já ve chvíli, kdy mě objímala moje tehdejší slečna, pocítila hroznou věc – že bych na tom Pridu byla raději s Alpakou, než s mojí současnou přítelkyní, že by to tak mělo být správně. A to mě šíleně rozhodilo. Ten rozchod jsem totiž už „dávno“ překonala a tohle jsem nečekala. Přemýšlela jsem pak, jestli tohle budu pociťovat v každém svém vztahu. A nemohla jsem se zbavit myšlenky, že ano. Strašně špatně se ten pocit popisuje, nevím ani, jestli to takhle mají ostatní při své první lásce, ale o to víc mě to mátlo, protože Alpaka opravdu nebyla mojí první láskou. Nicméně, uběhlo pár měsíců a vypadá to, že letos jdeme na pride spolu (jakože s Alpakou).

Druhá vsuvka k mému inzerátu na Lesby sobě: Díky němu se mi právě po roce ozvala Alpaka kvůli tomu, že si špatně vyložila jednu moji „nechvalnou“ poznámku, kterou si z toho inzerátu vztáhla na sebe. A to, proč, a jak jsme se rozhodly ignorovat známé rčení „nikdy nevstupuj do stejné řeky dvakrát“ vám taky povím třeba někdy příště…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.