fbpx Stiskněte "Enter" pro přeskočení obsahu

Moje lesbické básně z puberty (prostě WOW)

Panda Červená 0

Před několika dny jsem narazila na svůj světle modrý sešit s motivem tmavě modrých bot (A5, tvrdé desky), kam jsem si přepisovala zamilované básničky, na které jsem byla nejvíce pyšná. No, musím říct, že jsem se náramně pobavila. Dnes básně stále píšu, jsou podobného charakteru, ale již je neberu vážně. Zato tenkrát v mých -náct. Ehm… no, posuďte sami. Pro začátek jsem vybrala první tři.

Název: Lesní procházka

Chodíme spolu na krátké výlety,
smějeme se, pijeme a stěžujem si. (nevzpomínám si, že jsem chlastala, asi umělecký obrat)
Tou naší lesní cestou kráčíme,
mezitím rozhovor k „ní“ stáčíme. (proč jsem dala ní do uvozovek? Že bych myslela třeba její frndu?)
[následují tři sloky něžných zamilovaných přirovnání]
…Vrátila ti úsměv a přitáhla k sobě,
chtěla jsem tě, nemohla jsem se dočkat, až budu v tobě. (tak tohle je asi nejstylovější ukončení romantické básně, co jsem kdy napsala)

Název: Alkoholové prozření

Přála bych si nebýt tím kým jsem,
přála bych si, abych mohla pomoci všem, (no jistě, dnes bych řekla „nasrat!“)
přála bych si toho nezažít tolik, (proboha, vždyť mi bylo asi 16 :-D)
a přála bych si zapadat jako žolík. (přesně si vybavuju moment, kdy jsem se tenkrát rozesmála nad myšlenkou, že bych to změnila na „Přála bych si, abych byla tvrdá jako kolík.“)

Název: Pro tu jednu blonďatou 1

Nemůžeš pryč, nemůžeš utíkat,
počkej, tma se musí ukázat,
až zhasnou světla, ty poznáš cos do toho dala,
budeš vědět, že ona za to stála. (tohle jsem musela šlohnout z nějaké písničky, je to takové zajímavě klišé)
Mračíš se, jsi dnes smutně naladěná,
chci, aby zpátky byla naše veselá slečna. (no tak tohle je rým jak prdel)
Třesu se, protože nejraději bych tě pevně chytla, a ke stěně drsně přirazila (mám dojem, že jsem byla hrozně úchylná na to přirážení ke zdi)
Řekni co chceš, vykřič touhy nahlas, vždyť užít si je důležitý alespoň jednou za čas! (hele, ale tohle je pravda)

Nicméně mým prvním legendárním úspěchem bylo zveřejnění opravdu skvostné básně, kterou jsem tenkrát věnovala mé spolužačce/pěkné kamarádce na střední. Poslala jsem ji totiž před sedmi lety na facebookovou stránku Lesby sobě (tu básničku, ne spolužačku):

Když se na Tebe dívám,

tajně se vždycky pousmívám,

Ty jsi někdo, koho já nikdy nebudu moci mít,

ale naštěstí mi nikdo nebrání snít.

Představovat si Tvoje krásné, hnědé oči,

a vědět, že se jen pro Tebe můj svět točí,

že pro Tebe takovou slabost mám,

už od té doby co Tě znám.

Když jsem Tě musela začít každý den vídat,

nevěděla jsem, že se budu muset tak hodně hlídat.

Dlouhou dobu jsem vydržela předstírat, že jsi mi úplně cizí,

ale každý den kousek mé vůle pomalu, ale jistě mizí.

Je mi líto, že já nejsem ta,

která Ti dokazuje, že jsi pro ní ta jediná.

Je mi líto, že Ti nemůžu říkat, jak moc výjimečná jseš,

a že to nejsem já, kdo Tě něžně hladí ve vlasech.

Bojím se té osudné chvíle, kdy budu stát někde blízko Tebe,

a uvědomím si, že Ty budeš vždycky pro mě to nedosažitelné nebe…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *