fbpx Stiskněte "Enter" pro přeskočení obsahu

Nahatí nic neztratí aneb jak prošel v roce 2020 Lesbický almanach menopauzou

Panda Červená 0

Sedím na posteli v kuchyni v bytě svých rodičů. Jo, na posteli a v kuchyni. Když jsem byla v pubertě, byl to můj „pokojíček“ – postel, stůl a skříň. Z ložnice slyším hysterické hlasy: jeden mamky a druhý mého synovce. Mamka se rozčiluje, že můj jedenáctiletý synovec trpící nějakou dys poruchou opsal slovo „vylézt“ jako „vilést“. Synovec se vzteká, že už tu blbou češtinu dělat nebude, protože už ho to prostě nebaví. V ruce držím svůj pracovní telefon s roztřískaným displejem a hraju na něm 1328. kolo v HomeEscape. A co se děje dál?

…Nebyl to moment, kdy jsem se rozhodla sepsat své zkušenosti z téhle doby. Jako na to jsem fakt nemyslela. Byla jsem totiž ve vegetativní fázi života. Můžete si vybrat z následujícího seznamu: psychosomatická deprese, sezónní deprese, úzkostně depresivní porucha nebo reaktivní deprese – sebediagnóza z Googlu, potvrzená mojí nejlepší kamarádkou a maminkou, která mě nakonec doslova ručně vystěhovala z mého vlastního bytu v Ostravě. K doktorovi jsem se ještě neodhodlala, i když se tam musím už opravdu zastavit. ACH JO.

Jsem si vzpomněla, že mám vlastně blog

Rozhodnutí, že sem konečně vybleju svoje traumatické období za poslední skoro rok nastalo až několik hodin po Štědrém dni, kdy jsem mezi dárky obdržela skvosty jako „Konečně jsem vyšla z domu“, „Škarohlídův průvodce životem“ a roušku s motivem Disco Pandy. Tak jsem na ně čuměla a vzpomněla jsem si, proč jsem vůbec zakládala tenhle blog. Tak asi do prdele proto, abych referovala přesně o takových životních lekcích, jaké teď jako lesba jako kláda prožívám.

Takže tu teď ťukám do své herní klávesnice, na které můj synovec za poslední tři měsíce stihnul skoro utlouct klávesu „v“ při stavění střech ve Fortnite a říkám si, že je asi fakt dobře, když jsem začala s tímhle psaním až teď, protože jinak by první články obsahovaly velkou dávku sprostých slov, emoční lability a vypovídání se z pocitů viny na téma: „Teda pěkně dlouho jsem nevynášela koš“ a že „už jsem čtyři měsíce nevyšla z bytu“.

Co to sakra bylo? Takhle jsem definovala v roce 2020 veškeré své partnerské vztahy, ten poslední už byl trochu jiný level. Jakože, uf, chtěla jsem se vdávat, já jsem měla už zásnubní prstýnek. To jako už je celkem vážný krok! Tak jsem se rozhodla se s vámi podělit o té cestě: od rozchodu, co mě fakt jako, pardon, domrdal, až do této chvíle, kdy se konečně dávám ze všeho dohromady a ujasňuji si priority.

Asi jsem někde udělala koninu

Levhartice do mě hustí pořád dokola a dokola jednu větu: „Ty se pořád držíš minulosti. A hlavně jsi se vůbec neměla stěhovat do Ostravy, měla jsi tu něco rozdělaného, bydlení, práci, vztahy… a všechno jsi zahodila. To ona se měla kdyžtak přestěhovat za tebou.“ Jako má pravdu no. Já byla zamilovaná blbka, co by té druhé snesla i Mléčnou dráhu z vesmíru, kdyby to šlo. Levhartice ale není sama, kdo mi svými poznámkami ukazuje, že jsem se pořád chovala jak hrozná kráva. Soutěží s ní moje mamka, které jsem to už taky rezignovaně potvrdila. Větu „Já jsem ti to říkala,“ slýchám už od dětství, ale prostě teď, slyšet to ve chvíli, kdy mi táhne na třicet, a já si v kuchyni u rodičů zatahuju závěs, abych měla alespoň nějaké soukromí – to fakt nechceš.

Deset měsíců. Deset měsíců jsem skoro nevycházela ven. Home office jsem měla na 100 %. Jen asi 3x do čajky (to ještě nebyl lockdown). Párkrát do měsíce na nákup. Radši k Vietnamcovi pět minut od bytu, než abych musela snášet úděl kontaktu v Kauflandu, kam chodíme se svojí přítelkyní. Vlastně chodily jsme. Na začátku dubna jsme se totiž rozešly, jak už víte.

A to mě přivádí k tomu, co se aktuálně děje. Moje čtenářky, předevčírem mi bylo 27 a v říjnu jsem se vrátila bydlet k rodičům. Nadšená jsem z toho byla stejně, jako kdyby mě poblilo batole.

~

Když se slunce skloní na Horehroní,
chce se mi zpívat, zemřít i žít.
Když se slunce skloní na Horehroní,
toužím se k nebi přiblížit.
Na trávě ležím a sním,
o čem sama nevím.
V tom vánku co mě kolísá,
když je slunce nejníže.
Nejkrásnější stromy jsou na Horehroní,
to tiché bratrství říká mi pojď.
Sem se vždy vrátím, když mě něco zarmoutí.
Říkají to stromy: Z ramen to shoď.

~

V pokračování tohoto mého divoženkového seriálu se dozvíte o mých čerstvých randících pokusech, které se odehrály v časovém úseku červen-srpen, kdy jsem narazila na stalkerku ve věku mé mámy, psychicky labilní slečnu, která si ani nepamatovala, co mi kdy říkala a osočovala mě z toho, že jsem děvka a kurvím se kde s jakou lesbou a sympaťandu, zdravotní sestřičku, která mě naučila pít gin. Bohužel z krajin tak dalekých, že jsme další rande z obou stran zavrhly. Dozvíte se, jak jsem zatočila se svou kariérou, jak jsem při asistenci na nákupu v drogerii zjistila, že jsem ale strašný babochlap, co se týče mycích prostředků, proč jsem brutálně přibrala, když jsem žrala asi tak jedno jídlo za dva dny (půl odpovědi je už v této větě), či jak se potýkám s faktem, že už jsem asi 11 měsíců bez sexu, protože počítám i poslední bídné měsíce z minulého vztahu, kdy jsem si sex ani už moc neužívala.

Ale nebojte, vše prozatím zakončím pozitivní myšlenkou: Povedlo se mi zavést internet na kraji světa, kde mají naši chatu, a od jara tam budu bydlet. Plně připravená a odhodlaná okopat si zahrádku a připravit sazeničky rajčátek, okurek, brambor a potenciálně česneku – jestli tam teda vůbec poroste. Prý je náročný.

Uvařte si vaše oblíbené kafe, čaj, otevřete si kvalitní víno, pivo nebo jiný alkohol a pojďte se společně zasmát mému údělu. 🍷

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

%d bloggers like this: