Stiskněte "Enter" pro přeskočení obsahu

Ten pocit, když nevíte, jestli jste měli epileptický záchvat, nebo jen usnuli

Panda Červená 0

S epilepsií je to stejné jako u homosexuálů. V pubertě Vám lidi říkají – neboj, z toho vyrosteš, je to jen přechodná fáze. Pak ale musíte řešit problémy typu, že nedostatek spánku je častou příčinou záchvatů, ale vy berete antiepileptika, jejichž silným vedlejším účinkem je nespavost. No není to na přesdržku? Před pár dny jsem opět nemile překvapila své kolegy v práci, sice se tento článek netýká lesbení, ale řekla jsem si, že se s Vámi podělím o (poupravené, víte jak, kvůli anonymitě 😀 ) další střípky z mého bídného života.

Můj epileptický problém: a) Když si zapomenu vzít léky b) Když si nemůžu vzpomenout, zda jsem si vzala léky

Mám epilepsii. Většina lidí by se shodla, že na tom není nic humorného – pokud ale nejste epileptik. Chci se podělit o to, jaké to je být epileptikem každý den, celý den a ukázat zdravým lidem, že je to občas docela i legrace.

První záchvat se u mě objevil ve dvanácti letech, bohužel trpím těmi největšími – upadnu do bezvědomí a do křečí. Je ale dost epileptiků, kteří se k zemi nehroutí a na první dojem se chovají úplně normálně – až na to, že se po chvíli probudí a nic si nepamatují. Je to děsivé, je to nebezpečné, ale některé situace jsou vážně k nezaplacení.

Ve word cloudu výše naleznete příklady záchvatových spouštěčů. A přesně tak, orgasmus taky. Ještě se mi to tedy nestalo, ale říkám si, že u mužů to musí vypadat opravdu zajímavě…

Nahaté kapučíno

Bylo mi 19 let a vesele si ťukala do počítače. Najednou jsem se rozhodla, že si musím nutně uvařit kapučíno. Došla jsem do kuchyně, nasypala půl pytle cukru do hrníčku, nalila vodu do konvice, svlékla se (stále v kuchyni) a zamířila do koupelny. S prozpěvováním jsem se osprchovala, zpátky do kuchyně došla celá mokrá, zalila jsem si „kapučíno“ (půl hrnku cukru) neohřátou vodou z konvice, šíleně jsem se rozesmála a zamířila k zemi. No… měla jsem štěstí, že jsem se neuhodila o roh kuchyňské linky.

Satanistické poselství

Spolubydlení není lehké. Zvlášť když mezi sebou máte epileptika. Jednoho poklidného večera můj spolubydlící ležel na pohovce a četl si knihu. Já jsem se k němu přišourala typickým „duchařským“ krokem a s prázdným výrazem ve tváři jsem strašidelným, hlubokým hlasem pronesla: „Jde si to pro tebe…“ – a skácela se na podlahu. Nepamatuji si z toho samozřejmě vůbec nic a nikdy jsem nepřišla na to, co jsem tím myslela. Co si pro něj mělo přijít?

Bez salátu neodejdu

Když se slavil konec školního semestru, rozhodli jsme se pro večeři v opravdu luxusní restauraci. Při čekání na předkrmy jsem najednou začala bouchat příborem o stůl a hlasitě pokřikovat: „My chceme salát TEĎ HNED!“ Několikaminutové ztuhnutí v opakované činnosti je jedním z projevů epileptického záchvatu, ale to obsluha samozřejmě nevěděla. Mysleli si, že jsem ta nejnevychovanější zákaznice na světě. Při odchodu jsem sice nechala velké dýško, ale raději se tam už nikdy nevrátila.

Tak snad nejsem úplně blbá, ne?

Jednoho letního odpoledne jsem čekala na odvoz ze školy. Byly tři hodiny a já seděla v učebně vedle kabinetu výtvarné výchovy. Najednou jsem začala pociťovat auru. Věděla jsem, co bude následovat, popadla notebook, rychle doběhla do vedlejšího kabinetu a udýchaně jsem zaječela: „Já budu mít záchvat, TO JE ALE SAKRA JEDNO, HLAVNĚ AŤ SE MI NEROZBIJE NOTEBOOK!“ – a ztratila jsem vědomí. Když jsem se probudila, přivolaný lékař mi oznámil, že jsem měla záchvat a zeptal se, zdali vím, kolik je sedm krát sedm. Podívala jsem se na něj a rozčíleně odpověděla: „Jasně, že jo… počkejte… proč se ptáte? Myslíte si, že jsem úplně blbá?!“ Chudák sanitář se mě snažil přesvědčit, že nejde o test mé inteligence, ale potřebuje vyšetřit můj aktuální stav. Marně. Než jsem triumfálně po asi pěti minutách vykřikla, že 7 x 7 je 49, neustále jsem mumlala, ať se mě přestane ptát na takové zákeřné otázky ze školy, že vím, že si každý myslí, že jsem úplně blbá, ale JÁ NEJSEM!

Před záchvatem a po záchvatu – skoro jako na prvním rande

Pár tipů k lepším zážitkům se záchvaty

Hlavně o tom mluvte. Buďte stateční. Povězte kamarádům co dělat v případě, že před nimi dostanete záchvat. V práci vám určitě vyjdou vstříc. Mně se například po zkušební době zeptali, jak mi mohou s epilepsií pomoci – kvalitnějším monitorem počínaje a donášením snídaně konče. Tý brďo, vůbec jsem netušila, že na to epileptici mají právo! Tak se postavte před své kolegy a hrdě řekněte: „Jsem pyšný na to, že mám epilepsii. Když vy dostáváte kopance jeden za druhým, musíte to jen setřást a jít dál. Já k těm otřesům můžu ještě při svých záchvatových křečích život nakopat zpátky!“

Navzdory trapným a někdy legračním situacím, epilepsie je fakt na nic. Záchvaty vypadají hrozně. Když si ale přečtete tyhle zkušenosti, jak v nich nemůžete najít alespoň trochu srandy? Mimochodem, ještě jedna rada – pokud se svěřujete se svým onemocněním někomu dalšímu, neříkejte novým „známostem”, že záchvat v nejbližší době nehrozí, protože ho máte přibližně jednou ročně. Může se Vám totiž jako mně stát, že dostanete záchvat dva dny po nástupu do nové práce.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.